Budu upřímná a řeknu vám to rovnou na začátku. Nevím co si o tom článku mám myslet, co od něho očekávat. Celý tento článek je vlastně "zvracení mého mozku". Prosím počítejte s tím, že se jedná spíš o odpadovou tvorbu... Tak a máme to z krku. 

Asi před rokem mi totálně hráblo a začala jsem si pořizovat literaturu od křesťanských autorů. Což znamená, že jsem si nemohla nevšimnout malé, útlé knížečky, kterou napsal Marek Orko Vácha, konkrétně se jedná o knížku Nevyžádané rady mládeži. 

Tuto knížku nemám přečtenou. Když jsem začala číst úvodní slovo od autora, tak jsem si říkala: to je něco pro mně. Určitě potřebuji něčím nakopnout, ale ouha... Jak bylo na začátku knížky řečeno autorem: "Tahle knížka je jak trochu kulometná palba..." Neměla jsem "šajna" jak to myslel a jak to má vlastně vypadat... Teď je 1.38 a mě pořád v hlavě šrotí otázky, které mi v mysli vyvstaly. Teď si říkám: "Fakt díky Madlo. To tě nemohla napadnout větší blbost, jako na příklad: přečíst Božskou komedii nebo Proměny od Ovidia? Moment to tě už napadlo v prváku na gymplu... Přeji ti fakt pěknou noc, kdy pekelně dlouho nebudeš moct usnout... Jo a nezapomeň, že dneska musíš vstávat, jelikož jdeš dneska provázet v kostele..."

Když se nad tím zamyslím, tak konečně se něco děje... Místo toho, abych zbytečně a bezmyšlenkovitě civěla do monitoru nebo displeje svého mobilu, tak konečně se v té mé "palici" něco pohnulo. Prostě konečně mám v ruce knížku, která ve mě vyvolává nějaké konkrétní pocity. Prostě částečně vytrhla z toho šedivého oparu, který kolem mě byl (a zatím ještě je). 

Tady bych to utla. Na hodinách co jsou už 2 hodiny a už se ta slátanina začíná zamotávat, tak abych z toho vyšla s kousíčkem své cti. Moje poslední slova v tomto článku? Díky.